Stopli jsme zlatokopa

V noci na podzim v Núbijské poušti bylo velmi chladno na to, jaké je přes den vedro, takže jsem se musel do spacáku teple obléct. Čekal jsem, že nás ráno probudí východ slunce, ale byly to právě děti, které přišly do školy velmi brzy. Koukaly na nás jako vyorané myši, takže jsme se rychle sbalili a mazali na stopa.

Jako předešlé dny jsme stopovali od brzkého rána, ale byl to stejný průser jako minule. Jezdily pouze autobusy za peníze, místňáci přeplnění a vládní auta vždy rychle profrčela. Ráno se protáhlo k poledni. Přišel nás pozdravit mladý Súdánec. Snídal jsem zrovna mé oblíbené buráky a tak jsem se s ním podělil.

Dali jsme se do řeči. Stopování vůbec nešlo a on říkal, ať jedeme minibusem. Řekl jsem mu, že nemám peníze. Nabídl mi, že nám zaplatí cestu do Dongoli, kam taky míří. Nejdříve jsem odmítl. Po chvíli jsem si uvědomil, že stop vůbec nejde a jinak se odtamtud asi nedostaneme a tak jsem nakonec přijal.

S Klaudiem a naším novým kamarádem jsme naskočili do minibusu. V každé ze čtyř řad sedadel jsme se tísnili čtyři. Byli jsme tam doslova jako sardinky. Podstatné však bylo, že jsme jeli. V minibusu byla klimatizace a obrazovka pro zkrácení utrpení. Nebyl to žádný velký komfort, ale bylo to lepší, než stát u cesty uprostřed pouště a čekat, až se velký Alláh smiluje.

Byl jsem už pěkně hladový, když v tom přišla přestávka na oběd a minibus zastavil na odpočívadle. Hasan klasicky objednal fazole a k tomu smaženou rybu, omeletu a chlebíky. Z Hasana vylezlo, že pracuje jako prosívač ve zlatém dole. Byl zrovna na cestě domů, protože začala jeho dvoutýdenní dovolená. Má tam asi slušnou výplatu, protože měl gumičkou stažený štos zbrusu nových bankovek jako z banky. Pochází z města Sennar na jihu Súdánu, kam nás srdečně pozval.

Přijeli jsme do Dongoli na autobusové stanoviště, které je ve uprostřed trhu a hned vedle je ubytovna, kde nás Hassan zavedl a zaplatil jednu noc. Byl už na odchodu a pak se ještě zeptal, jestli nepotřebujeme nějaké peníze. Řekl jsem mu, že budu rád za každý drobák. Vytáhl zase štos bankovek a dal každému z nás 50 SGP (75 Kč). Byli jsme totálně převálcováni jeho pohostinností a štědrostí. Moc jsem mu poděkoval a byl nesmírně vděčný. Hned jsem si představil, že si za tyto peníze budu moci koupit 100 chlebíků, což mě nasytí aspoň na 3 týdny a nebudu během zbytku mé výzvy cestování bez peněz hladovět.

Po několikadenní cestě jsem byl úplně vyčerpaný, takže jsem jako první skočil na postel a dal si siestu. Večer jsem vyšel procházku po okolí. Narazil jsem na týpka, který chodil kolem s kladívky. Jedno bylo ze dřeva a druhé mělo na konci rukojeti připevněnou sklenici na víno. S těmito kladívky bušil do bolavých častí kolem procházejících lidských těl. Bylo to pěkné divné. Nabídl mi promo pobouchání zdarma a slušně mi zmlátil pravou ruku. Pochopil jsem, že svým způsobem to byl druh masáže a svaly ruky to prokrvilo. Lidé mu za to platí peníze a tak se tím úspěšně živí.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *